A N A T O M I E
úvodní stránka  |  základní rozdělení  |  jak získat ocelota  |  typy koťat  |  anatomie  |  rozmnožování  |  teritorium
chování  |  péče o zdraví  |  cvičení  |  ocelot a hry
KOSTRA

    Základní plán stavby těla prozrazuje, podobně jako u ostatních příslušníků čeledi, vysoce schopného lovce. Tělo je štíhlé, ale přitom dostatečně mohutné a silné, aby překonalo odpor napadené oběti, která bývá někdy podstatně těžší než útočník sám. Napomáhá tomu i neobyčejná pohyblivost těla a ocelová pružnost svalů.
    Páteř je složena ze 7 krčních, 13 hrudních, 7 bederních, 3 křížových a 20 ocasních obratlů. Celkový počet je tedy 50 obratlů.
     Hrudní koš, poměrně značně zploštělý ze stran, je tvořen 13 páry žeber, která se připojují ke 13 hrudním obratlům. Jen prvních sedm párů žeber je však spojeno na spodní straně hrudníku s kostí hrudní(sternum).
    Přední končetinové pásmo je charakterizováno mimo jiné tím, že kost klíční (clavicula) je jen velmi malá, zakřivená a funkčně bezvýznamná. Toto uzpůsobení klíční kosti, která u řady jiných savců pojí přední končetinové pásmo k hrudníku, tak u koček plně uvolňuje přední končetiny nejen pro předozadní kývavý pohyb, ale i pro pohyb rotační, tak důležitý v mnoha momentech útoku na kořist a při jejím ubíjení.
    Oceloti, stejně jako ostatní kočkovité šelmy, našlapují jen na prsty a nikoli na celé chodidlo. Jsou tak typickými prstochodými (digitigrádními)savci. Na předních končetinách je 5 plně vyvinutých prstů, přičemž první prst (palec-pollex) je posunut poměrně vysoko, takže se při normální chůzi nedotýká země a je tvořen jen dvěma prstovými články. Každý z ostatních prstů, tedy druhý až pátý je již tvořen třemi prstovými články. Palec (hallux) na kostře zadní končetiny je sice zachován v podobě nepatrného rudimentu, ale je funkčně naprosto bezvýznamný a zjevně není vůbec znatelný. Obě končetinová pásma jsou vybavena mocnou svalovinou. Na zadních končetinách tato svalovina umožňuje nejen silný odraz při skoku, ale hlavně bleskové vymrštění těla při útoku na krátkou vzdálenost. Prudký náraz těžkého těla šelmy, totiž pomáhá srazit kořist k zemi. Svalovina předních končetin pak napomáhá překonávat odpor oběti. Spolu s chrupem slouží přední končetiny k pevnému uchopení kořisti a pomáhají při jejím usmrcení. ( obr.1 )
(obr.1)
1-lebka
2-krční obratle
3-hrudní obratle
4-bederní obratle
5-křížová kost
6-pánevní kosti
7-ocasní obratle
8-holení kost
9-lítková kost
10-zánártí
11-nárt

12-prsty
13-stehenní kost
14-žebra
15-prsní kost
16-loketní kost
17-zápěstí
18-záprstí
19-prsty
20-vřetenní kost
21-ramenní kost
22-lopatka

DRÁPY

(obr.2)
Oelotí prst, nahoře s vtaženým, dole s vytaženým drápem, M-metatarsus, 1, 2, 3 falanges, třetí nese dráp. B-elastický vaz, S-šlacha, která stahuje poslední článek prstní s drápem. Šipky udávají směr stažení. (Ze Schmeila "Lehrbuch d.Zoologie".
     Všechny prsty končetin jsou opatřeny mohutnými srpovitě zahnutými drápy, které jsou plně retraktilní, tj. zatažitelné. V klidu jsou zasunuty ve zvláštních kožnatých pochvách ukrytých v srsti a jsou tak bezpečně chráněny před poškozením. Dráp je jako nehet připevněn ke koncovému prstovému článku, na kterém narůstá i zvláštní, jak jsem již uvedl kostěná a rohovinou pokrytá drápová pochva. V klidu je celý první článek sklopen dozadu zvláštním pružným vazem, který se podobá ocelové pružině. Dráp je přitom zatažen do pochvy. Při natažení prstů šlacha vychází ze svalů, které prsty ohýbají, přemůže odpor vazu, první článek se narovná a dráp se vysune z pochvy(obr.2). Drápy se během života několikrát vyměňují, zpravidla za jeden až dva roky, ale interval mezi jednotlivými výměnami drápů bývá dosti nepravidelný. V době výměny drápů můžeme často pozorovat, že si zvíře takzvaně ostří drápy drásáním kůry stromů. Ve skutečnosti si však tímto způsobem pomáhá zbavit se rohoviny starých drápů.Drásání kůry lze však pozorovat i mimo období výměny drápů a jeho význam je zcela jiný - slouží k označování individuálního teritoria zvířete. ( obr.2 )
    Tlapy ocelotů jsou víceméně okrouhlé a zespodu porostlé srstí kromě chodidlových polštářků, které jsou lysé a pokryté tuhou, jakoby zrohovatělou kůží. Chodidlový polštářek je však uvnitř vyplněn pružným vazivem, které činí chůzi měkkou, pružnou a neslyšnou. ( obr.3 )
(obr.3)
A-stopa ocelota velkého  (průměrná velikost 5x4cm)
B-stopa margaye  (průměrná velikost 4x3cm)
C-stopa ocelota stromového  (průměrná velikost 3x3cm)

LEBKA

    Lebka je charakterizována zkrácenou obličejovou částí a zubním vzorcem zubů, a je poměrně masivně stavěná. Ve srovnání s lebkou ostatních kočkovitých je poněkud kratší, třebaže o ní platí, že proti lebce šelem řazených do jiných čeledí je poměrně širší v jařmových obloucích a relativně kratší obličejové části (obr 4a, 4b). Tato skutečnost působí dojmem, že hlava ocelotů je kulatější, čemuž napomáhá i to, že rostrální část lebky je relativně široká.
(obr.4a)
Lebka dospělého samce ocelota
(Leopardus pardalis)

(obr.4b)
Pohled shora na lebku středních koček (Ocelota)(vlevo) a velkých koček (vpravo). Aby lépe vynikl rozdíl v celkovém tvaru lebek, jsou lebky nakresleny v různém měřítku, které je přizpůsobeno jejich stejné celkové délce.
    Na široce klenutých jařmových obloucích (obr.5) začínají silné žvýkací svaly, (musculus masseter), které se upínají ke spodní čelisti. Střední rovinou lebky se táhne od kosti čelní až po kost týlní vysoký a silný kostěný hřeben (crista sagittalis)(obr.5), od něhož vybíhá mohutný temporální sval (musculus temporalis), který se upíná k vysokému svalovému výběžku mohutně stavěné spodní čelisti a který má zásadní význam pro sílu stisku čelistí. I týlní oblast lebky lemují silné a vysoké kostěné hřebeny (crista temporalis a crista supraoccipitalis), od nichž jednak odstupuje část již zmíněného temporálního svalu, jednak se na ně upínají i některé krční svaly.

(obr.5)
Na lebce levharta (pohled ze předu) vidíme postavení očí důležité pro binokulární vidění. Dlouhými předními zuby a tesáky levhart svoji kořist prokousne. Lebka ocelota je mnohem menší, a proto nemůže otevřít svoji tlamu tak, jako ostatní druhy středních kočkovitých šelem. Lebka margaye je ještě menší. Tesáky má ale přibližně stejně velké jako ostatní druhy.
    Čelisti jsou poměrně krátké, což souvisí s redukcí počtu zubů z rodu Proailurus, na nadčeleďi Miacoidea, na podčeledi Nimravinae, na nejvyspělejší z podčeledi Nimravinae, přez nejnápadnější redukci počtu zubů vývojové linie šavlozubců Machairodontinae jejichž nejvyspělejší vývojové formy měly zubní vzorec až k dnešnímu zubnímu vzorci charakterizující dnešní střední a malé kočkovité šelmy a tudíž i ocelota.
     V každé polovině horní i dolní čelisti (obr.6) tedy zůstávají zachovány všechny tři řezáky a špičák, z ostatních zubů pak v horní čelisti druhý, třetí a čtvrtý premolár a první molár. Funkci molárů a premolárů znázorňuje (obr.7). Počet zubů tedy odpovídá zubnímu vzorci charakteristickému pro celou čeleď Felidae.
    Špičáky jsou dobře vyvinuté. Horní špičáky jsou pravidelně o něco delší než špičáky dolní a při sevřených čelistech mohou dosahovat až na úroveň dolního okraje mandibuly (spodní čelisti)(obr.5).

(obr.6)
Zuby levé horní čelisti: ocelot - trháky leží v čáře označené p4, praemolares - p2, p4, molares - m1, G - trhák
(obr.7)
Schematické znázornění funkce premolárů a molárů, v prvé řadě tzv. trháků, jimiž kočkovité šelmy a četné jiné šelmy doslova "ustřihují" jednotlivá sousta potravy. Podle M.Boorera.

    Obrázek č.8 znázorňuje funkci špičáků které, při zabíjení kořisti působí jako čtyři krátké dýky. Jazylkový aparát obr.9 je plně zkostnatělý a jeho střední část, tzv. suspensorium, je složena z navzájem pevně spojených kůstek, které přidržují hrtan (larynx) blízko lebeční báze a omezují tak jeho pohyb. Přední část jařmového oblouku vystupuje více nebo méně zřetelně před úroveň pod očnicového otvoru (foramen infraorbitale) (obr.9.)

(obr.8)
Schematické znázornění funkce špičáků šelem, které při zabíjení kořisti působí jako čtyři krátké dýky. Podle M.Boorera
(obr.9)
Rozdíl v utváření jazylkového aparátu u koček (vlevo) a u velkých koček (vpravo); černě je znázorněn elastický roztažitelný vaz. Upraveno podle R.I.Pococka

SMYSLY

Zrak
    Oční pupila, tzv. zornice, se při prudším světle stahuje do užší štěrbiny, zato v noci je doširoka otevřená. Tato roztažitelnost zornice umožňuje ocelotům výborné vidění i v noci. Ve dne, když se zornice stáhnou, nemůže ocelota oslnit ani přímé sluneční světlo. Světelné paprsky, které vcházejí do oka, zachycuje vrstva citlivých buněk sítnice. Na ní se pomocí čočky promítá obraz viděného předmětu. Za sítnicí se pak nachází vrstva z lesklých buněk, která odráží paprsky proniklé sítnicí znovu zpět na sítnici a umožňuje lepší využití světelných paprsků. Oceloti vycházejí na lov většinou za pološera, tzn. buď za soumraku, nebo za svítání, někdy však i uprostřed noci. Zvýšená schopnost vidění při nízké intenzitě světla je umožněna jak už jsem uvedl tím, že v oku leží pod vrstvou (zvanou retina), v níž jsou vlastní zrakové nervové buňky, reflektivní vrstva, kterou nazýváme tapetum lucidum. Světelný signál se od ní odráží a vlastně se tak dvakrát zesiluje. Paprsek tak dráždí příslušnou zrakovou buňku dvakrát. Reflektivní vrstva v oku pak rovněž způsobuje známé "světélkování" očí koček ve tmě. Nejde ovšem o světélkování v pravém slova smyslu, nýbrž pouze o světlo odražené. ( obr.10 )

    (obr.10)

- Zaostřování čočky - za duhovkou se nachází čočka, která je plošší a pružnější než rohovka. Polohu této čočky udržuje síť jemných řasnatých (ciliálních) vláken, která jsou napojena na ciliální svaly umožňující měnit tvar čočky. Sleduje-li ocelot vzdálený předmět, svaly se uvolní a čočka se tak rozšíří a zploští.Při sledování bližšího předmětu se čočka zakřiví.

- Tyčinky a čípky - sítnice je tvořena až 130 miliony buněk citlivých na světlo. Tyto buňky se nazývají tyčinky a čípky. Tyčinky jsou velmi citlivé na světlo, ale nejsou schopné rozpoznávat barvy s vyjímkou modré a zelené. Barvy vnímá díky čípkům, které mu zároveň umožňují vidět jasněji a zřetelněji.
    Oči koček jsou umístěny tak, že hledí přímo vpřed. Takové umístění očí, jejichž optické osy jsou rovnoběžné, pak umožňuje binokulární vidění, jež je pochopitelně nesmírně důležité pro odhadnutí správné vzdálenosti při útoku na kořist. Jsou uzpůsobeny hlavně k rozeznání detailu a registraci pohybu.


(obr.11)
Rozdíl v osrstění horní části nosu a ve tvaru neosrstěných částí nosu u malých koček (nahoře) a u středních koček (dole). Upraveno podle R.I.Pococka
Čich
    Poměrně nejslabším smyslem ocelotů je čich, i když není nijak špatný. Je mnohem dokonalejší než čich člověka, ale nedá se srovnávat například s čichem psa. Na svůj nedokonalý čich již mnoho ocelotů doplatilo ve své domovině životem. Dobře ukrytou past svým čichem neucítí a tak není těžké chytit ho do želez, což má za následek téměř úplnou likvidaci této krásné kočkovité šelmy. Neosrstěné pole kolem nozder (rhinarium) (obr.11) je relativně malé a při pohledu na hlavu shora se jeví jako neosrstěná špička nosu. (obr.11)

    Nedílnou součástí čichu je i vnímání pachů a to jak přírodních, tak i pachů vlastního druhu. Ocelotí samice mládě ihned po narození olíže, a zřejmě tak vzniká mezi matkou a mládětem ono silné pachové pouto.


Hlasový projev
    Uspořádání jazylkového aparátu a jím omezený pohyb hrtanu jako zdroje hlasových projevů neumožňuje ocelotům řvaní, nýbrž jen syčivě prskavé, obvykle vysoko laděné zvuky. Typickým projevem, jímž je dávána najevo spokojenost, je pak předení. Předení má charakter souvislého zvuku, neboť kůstky jazylkového aparátu se mohou rozechvívat jak při nádechu, tak při výdechu. (obr.9)


Sluch
    Sluch patří mezi smysly, které má ocelot podobně jako zrak, nejdokonaleji vyvinutý, čehož dokáže mistrně využít především při lovu, neméně pak i při skrývání se před nepřítelem. Zaslechne šelest i na velké vzdálenosti a bezchybně dokáže určit jeho směr, při čemž dokáže rozlišit i nejtišší krok,sebemenší vrznutí v trávě nebo prasknutí v křoví a sluchem postřehne i kořist, kterou ještě nevidí, i když jeho boltce nejsou příliš velké. Vynikající sluch ocelotů je umožňován jednak dokonalou stavbou sluchového aparátu, který je umístěn ve středním a vnitřním uchu, jednak i velmi vhodně stavěným vnějším uchem a ušním boltcem. Boltce koček jsou totiž většinou poměrně velké a mohou tak zachytit i velmi jemné zvukové vlny.Kromě toho jsou boltce ocelotů, ostatně jako u všech koček i neobyčejně pohyblivé, což umožňuje jejich různým nastavením přesně lokalizovat místo, odkud zvuk přichází. Podobně jako zrak má i sluch základní význam při vyhledávání kořisti a jejím vlastním lovu.


Hmat
    Oceloti jako všechny kočkovité šelmy, vlastní přídavný smyslový orgán uzpůsobený k hmatu. Ve velké tmě, kdy ani ocelot nic nevidí, nebo když je jeho zrak při širokém rozevření tlamy při zabíjení omezen, přebírají tuto funkci vousy.
    Oceloti mají v průměru dvacet čtyři vousů rozmístěných po stranách čenichu ve čtyřech řadách, několik jiných nad očima a další na zadní straně předních nohou. Jsou to dlouhé, silné, zpevněné chlupy, které pravidelně línají a dorůstají.
    Vousy jako supersenzory - vousy pracují jako tykadla, která ocelot může použít ke zkontrolování šíře mezery mezi kořeny a kmeny stromů, kameny nebo děr v březích řek.Jsou libovolně pohyblivé dopředu nebo dozadu podle potřeby.
    Ocelot je využívá rovněž k zjišťování proudění vzduchu, což mu umožňuje odhalit přítomnost pevných předmětů, kolem nichž se vytvářejí malé vzdušné víry. Ocelot je cítí, a orientuje se tak ve tmě.
    Jestliže zvíře čenichá pouze kolem sebe, vousy nevyužívá a drží je přitisknuty k lícím. Za pohybu nebo při útoku je namíří dopředu. Před zasazením smrtelného kousnutí vytvoří vousy před ústy síť, která umožní určit tvar kořisti a odhadnout přesné umístění zakousnutí do hřbetu nebo krku. V případě, že ocelot kořist již pevně drží, obklopí vousy tělo oběti, aby kontroloval její sebemenší pohyb.
    Části mozku kočkovitých šelem související s viděním a hmatem jsou těsně vedle sebe, proto jsou oba smysly úzce koordinovány. V kombinaci s citlivým sluchem ocelota dávají podrobný obraz o okolním světě. Ocelot je velmi dobře vybaveným lovcem, avšak poškození jeho vousů může pro něj mít katastrofální následky.



CHRUP

    Chrup se skládá z 28 zubů podle vzorce
    Špičáky tvoří velké, silné, sotva ohnuté kužele, které vydají mnohem více než všechny ostatní zuby a mohou způsobit velmi vážné zranění. Účinnost jejich je značná. Proti nim mizejí nápadně malé řezáky a i silnými,ostrými,navzájem navzájem do sebe zasahujícími hroty a špičkami vyznačené stoličky jsou také nepatrné. (obr.5, 6)
    S chrupem se shoduje jazyk, který je tlustý, masitý a známý svými jemnými rohovitými ostny, sedícími na okrouhlých bradavkách. Ostny směřují vzad, směrem do hrdla. Jazykem je tlama vlastně ještě jednou ozbrojena, jako je tomu u některých hadů a dravých, ryb kde je ještě mimo čelisti posázeno zuby i patro. Ač se ostny na jazyku kočkovitých šelem od patrových zubů liší, jsou přece ještě dost ostré, aby jimi při opětovném lízání byla rozdrásána jemná kůže až do krve, (což jsem měl možnost vyzkoušet na vlastním těle) ostatně podporují skutečně při jídle zuby, kterých užívá zvíře pro jejich břitkost a hroty pouze jednostranně, k rozemílání potravy ukazují se nezpůsobilými. Kónické papily tvoří z jazyka jakési přirozené struhadlo, které při olizování rozrušuje blány jež pokrývají svalovinu kořisti. Hlavně však jazyk používá k olizování dlouhých a příliš velkých kostí, které ocelot nedokáže rozkousnout. Ostny jazyka rozrušují okostici, a tak se cenné výživné látky jež kosti obsahují, získávají alespoň tímto způsobem.
    Zuby ale nejsou jedinou útočnou zbraní kočkovitých šelem. Dochovaný paleontologický materiál dokládá řadu evolučních trendů,které se v průběhu fylogeneze kočkovitých objevovaly jako obecně platné a vyúsťovaly v jednotlivé adaptace, které z koček činí skupinu šelem nejdokonaleji vybavenou k lovu živé kořisti. Je to například již celkový stavební plán kostry, která napomáhá svými mechanickými vlastnostmi zvyšovat přímo uplatňovanou svalovou sílu a napomáhá i větší mrštnosti a pohyblivosti. Čelisti se zkracují a zesilují, což má společně se zvětšováním hmoty svalů, jež čelistmi pohybují, za následek i podstatné zvýšení síly stisku čelistí. Rovněž funkční rozrůznění jednotlivých typů zubů (řezáky, špičáky, premoláry, moláry) dosahuje u kočkovitých šelem nejvyššího stupně ze všech šelem. V průběhu vývoje se zvětšuje i velikost mozkovny, což svědčí o progresivním zvyšování smyslových a inteligenčních schopností koček.
    Zmínil jsem se, že jedním z evolučních trendů u koček obecně platných je postupné zkracování a zesilování čelistí. S tímto jevem je spojený i naprosto zřejmý trend ke snižování celkového počtu zubů na jedné straně a ke zmohutňování některých zubů na straně druhé. Mám zde na mysli především vývoj mohutných plochých trháků a silných a dlouhých kónických špičáků, z nichž poslední pak u vymřelých šavlozubých šelem dosahovaly mimořádných rozměrů.
    U jednoho z vývojově nejstarších zástupců kočkovitých šelem, rodu (Proailurus) byl zubní vzorec což je celkem 40 nebo 38 zubů*), oproti dnešním kočkám, kde redukce pokročila až k zubnímu vzorci což znamená,že v čelistech je celkem jen 28 zubů.
    Mléčné zuby mláďata ztrácejí zhruba ve 4 - 5 měsíci po narození a mléčný chrup je nahrazen chrupem definitivním. V mléčném chrupu se neobjevuje žádná stolička, takže vzorec mléčné dentice je následující: zubů.

    *) Zubnímu vzorci vyjadřovanému pomocí zlomku, je nutno rozumět tak, že jednotlivá čísla v čitateli zlomku označují počet jednotlivých zubů, tj. řezáků, špičáků, premolárů a molárů, v jedné polovině horní čelisti, kdežto ve jmenovateli zlomku je obdobným způsobem uveden počet zubů v jedné polovině spodní čelisti.
    Z uvedených skutečností je zřejmé, že redukce počtu zubů postihuje především moláry a premoláry. Přitom je nutno podotknout, že k redukci premolárů dochází odpředu dozadu, kdežto u molárů je tomu naopak.
    K výčtu těchto skutečností je třeba ještě dodat, že u kočkovitých šelem (podobně jako u ostatních šelem) je vždy poslední (původně tedy čtvrtý) premolár horní čelisti a první molár čelisti přeměněn v tzv. trhák (sectorius).

M = stolička (molar)
P = premolar
C = špičák (caninus)
I = řezák (incisivus)

TRÁVICÍ SOUSTAVA

    Žaludek je poměrně rozměrný a účinnost trávicích šťáv vysoká. Proto jsou oceloti schopni sežrat na jedno "posezení" (trvající i několik hodin) 2 - 3 kg masa, což je vzhledem k jejich velikosti úctyhodný výkon. Stejně tak jsou schopni beze zbytků strávit i celé kosti menších zvířat nebo části kostí zvířat velkých. Žaludeční šťáva je bezbarvá nebo světle nažloutle zbarvená tekutina, obsahující asi 2 % alkalických solí, okolo 0,5 až 1 % kyseliny solné a o něco více než 3 % pepsinu, tj. enzimu urychlujícímu štěpení bílkovin.
    Délka střev, z nichž tlusté střevo je relativně krátké dosahuje asi čtyřnásobku délky těla. Na rozhraní tlustého a tenkého střeva je umístěno velmi malé slepé střevo (coecum).

design by RS & JŠ © 2002